zamyšlení nad „samozřejmostí“

20.06.2018: V sobotu jsme nechali maminku odpočívat doma a vyrazili s Toníčkem ven sami. No a jak si udělat radost lépe, než tím, že ji uděláme někomu jinému? Nevím. Proto jsme se vydali do domova pro seniory, kde bydlí Toníčkova prababička.

Povedlo se nám to poprvé po pěti měsících, kdy před tím buď nebyl čas, nebo návštěvě bránily různé zimní/jarní epidemie a jiné zdravotní komplikace. Musím říct, že jsem svou babičku neviděl s takovým úsměvem na rtech celé roky. Až teď, když jsem jí přivezl poprvé ukázat její pětiměsíční pravnouče. Upřímně jsem se za to zpoždění zastyděl, ale když jsem viděl to štěstí v jejích očích, tak jsem se i zaradoval ve stejný čas. Vůbec nevadí, že se mě babička dvakrát zeptala, jak se Toník jmenuje. Důležité je, že v tu chvíli měla skutečně upřímnou radost.

A co z toho plyne? Dělejme svým blízkým obyčejnou lidskou radost častěji. Potěší to všechny zúčastněné, nic to nestojí a hlavně nikdy nevíme, kdy to bude naposledy, co budeme mít tu úžasnou možnost udělat radost někomu blízkému a oplatit mu tak to, co pro nás dělal on a my si to už kolikrát ani pořádně nepamatujeme.