Máme tady podzim, tedy období, kdy chodí desítky svatebních poptávek týdně. Letos je pak zatím nejčastěji poptávaný termín na příští rok 01.06.19. Na záhadu, proč má každý rok svého bezkonkurenčního termínového favorita, jsem zatím nepřišel a nejspíše to tak i zůstane, ale nedávno mě zaujalo něco jiného.

Byla to budoucí nevěsta, která mě zkoušela zlomit, abych jí tento již dávno obsazený termín postoupil, načež jsem jí vysvětlil, že to opravdu běžně nedělám (k dnešku za 12 let třikrát – dvakrát pro kamarády a jednou došlo k omylu při zadávání termínu, přičemž jsem za sebe vždy sehnal adekvátní náhradu). Poprosila mě tedy, abych jí dal vědět, kdyby se mi tento termín uvolnil, že prostě chce, abych to fotil. Logicky se tedy nabídla otázka, proč to teda neudělá v pátek 31.05., když ještě nemá nic úplně pevně domluveno (vyplynulo z rozhovoru)… Odpověděla mi, že to už je květen, že to není dobrý. Tato odpověď mě nelítostně vrátila někde na konec 19. století, a protože se nejednalo o ojedinělou podobnou odpověď, řekl jsem si, že o tom už fakt musím něco napsat.

Určitě to znáte nebo jste o tom už slyšeli. Snoubenci doma s radostí oznámí, že se budou brát, proběhnou standardní i nestandardní rodinné radosti, a když dojde řeč na termín a oni řeknou, že asi v květnu, tak se to možná stane… Babička se pokřižuje, maminka zvedne obočí a do té chvíle šťastní snoubenci nejspíše velmi rychle uslyší ona osudová slova: “SVATBA V MÁJI, DO ROKA MÁRY!”. To má sílu, co? Skoro jako titulky v některých typech “médií”, že? No a stejně jako u těchto titulků, se i zde může stát, že racionalita popojde stranou a zvítězí prostá iracionální emoce. Chcete-li se na to ale podívat přece jen trochu racionálněji, čtěte dál.

Tato pověra měla ještě třeba i před 100 lety skutečně celkem reálný základ. Nesouvisel však s žádným prokletím právě tohoto měsíce. Důvody jejího vzniku byly až neuvěřitelně prosté, bylo jich několik a prakticky všechny souvisely se starostmi a obyčeji tehdejšího především venkovského lidu.

Ač to dnes asi úplně nevypadá, kdysi byli lidé žijící na tomto území nejen hluboce věřící, ale byla jich také naprostá většina. To s sebou neslo mnoho pravidel a zvyků, které lidé ctili napříč generacemi. Pro děti (i ty z dnešního pohledu dospělé) to například znamenalo, že prostě a jednoduše poslouchaly rodiče a jistou míru autonomie získávaly až se svou svatbou a potomky. Zde je možná dobré si říct, že rovněž nebylo normální, aby spolu dva lidé měsíce, nebo snad roky tak říkajíc chodili, natož aby spolu dělali cokoliv jiného. Jestliže se mladému muži dívka líbila, tak jí nezačal sledovat Instagram a nepřidal si jí na Facebook, ale mohl s ní tak maximálně promluvit párkrát na muzice nebo na poli, a pokud tam ta chemie byla (většinou stačil jeho kladný názor), pak mu nezbylo, než požádat své a její rodiče o svolení k sňatku. Pokud jej oba dostali, začala se plánovat svatba a ani do té se mezi nimi nemohlo prakticky nic dít. Nikdo se přeci nechtěl dostat do řečí. 🙂

Osobně si vůbec neumím (možná ani nechci) představit, jaká touha musela mezi takovými mladými lidmi být (ať už tedy obostranná, či nikoli). No a zde se dotáváme k jádru pudla. Dívka se sňatkem stala ženou, a pokud ne o svatební noci, tak krátce po ní otěhotněla. A bylo to! Když se to stalo v máji, bylo často vymalováno. Proč? Hned z několika důvodů…

Tím prvním byla všudypřítomná těžká práce. Ono to chvíli trvá, než si žena, která si nemůže skočit do lékárny pro test všimne, že něco “nehraje”. Než si tedy taková žena všimla, že je těhotná, normálně dřela jako všichni kolem a to kolikrát, i když už se to vědělo. Lidem tehdy totiž nikdo nedal nic zadarmo a kdysi opravdu tuhé zimy se nikoho neptaly, co dělal v létě. Buď jste zásoby měli nebo ne. Byla to otázka přežití. A nejen toho vašeho. Musela také přežít zvířata, která bylo nutné krmit, bylo třeba mít co pod ně dát atd. Museli jste tedy mít jídlo, krmivo, palivo, prostě vše na dlouhé měsíce prostého přežití. Když tohle těhotná žena ve zdraví přežila, aniž by potratila a u toho umřela, blížil se nezadržitelně další problém…

Porod. Připomínám, že se žilo v chalupách, na venkově (často v kopcích), vrcholem techniky byl pluh a nejodbornějším zdravotním personálem na několik vsí široko daleko, byla “bába”, co mezi porody telat, pomáhala také lidem. Rodilo se doma ne proto, že na to byla skupina na sociálních sítích, ale protože to bylo normální a jinak to ani nešlo. Termín porodu nám z výše uvedeného vychází na leden – únor (záleží), čili si k již zmíněným technickým problémům můžeme připočítat ještě mráz a sníh. Ale ne ten dnešní, který za celou zimu poprvé v dubnu zaskočí mnohé české cestáře až několikacentimetrovou nadílkou. Představte si měsíce velkých, nebo ještě větších závějí, jako z ladovských obrázků. No a když to na těhuli přišlo, porod byl jakkoliv komplikovanější a “bába” to nestihla dobrodit z vedlejší vesnice, neštěstí bylo na světě.

Že to teď dává smysl? No jasně, že dává! Věřit ve 21. století této lidové pověře, je asi podobné, jako věřit na placatou Zemi (ano, obojí se i dnes bohužel děje). A teď mi řekněte, dámy… Chystáte to v dnešní době podobně? Ne? Tak proč se dobrovolně okrádáte o jeden z nejkrásnějších a teplotně nejpříjemnějších měsíců v roce? O měsíc lásky, květů, vůní, překrásného světla a té nejzelenější zelené? Není to škoda? Je? Tak tohle příště dejte přečíst mámě/babičce a udělejte si to plánování jednodušší, svatbu krásnou a využijte toho, že to dnes již normálně jde a téměř nic z výše uvedeného vás pravděpodobně neohrožuje. Budu se na vás těšit. 🙂